Sál nebo samostatná budova, vybavená promítací technikou a hledištěm za účelem sledování filmových představení veřejností. Dříve bylo označováno také „biograf“.
Název „kino“ vznikl jako zkratka ze slova „kinematograf“. Do češtiny bylo přejato z francouzského cinématographe – novotvaru vytvořeného na základě původně řeckých slov pro označení nového kulturního fenoménu konce 19. století: pohyblivých fotografií, tedy filmu.
První filmové promítání v Česku se uskutečnilo 15. 7. 1896 v Karlových Varech. Na podzim téhož roku přijeli do Prahy bratři Lumièrovi, kteří patřili k prvním a zároveň nejvýznamnějším filmovým tvůrcům. Promítali v hostinci U Saského dvora v Hybernské ulici a jejich projekcí byl nadšen také amatérský fotograf Jan Kříženecký. Roku 1898 zakoupil ve Francii první přístroj pro promítání, tzv. kinematograf, a několik filmových kotoučů. Natočil několik prvních hraných českých filmů a řadu dokumentů z pražských ulic (např. Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech /1898/). Jan Kříženecký se stal v české kultuře průkopníkem kinematografie a Čechy jeho zásluhou šestou zemí na světě, která začala produkovat vlastní filmovou tvorbu. Své snímky promítal Kříženecký v červnu 1898 na holešovickém výstavišti v dřevěném přístřešku, nazvaném Český kinematograf, u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství. Brzy následovalo jeho přesunutí do budovy Divadla Uranie (1903), kde se promítaly i další Kříženeckého filmy. Záhy se promítací sály začaly objevovat i na dalších místech, jako byla kavárna Louvre na Národní třídě v Praze či hotel Grand v Brně. V té době však česká kina fungovala pouze na bázi putovních projekcí. K nim zpočátku patřil např. biograf Viktora Ponrepa (1901–1904), jenž také dostal první povolení ke zřízení stálého kina. Bylo otevřeno v září 1907 v domě U Modré štiky v Karlově ulici v Praze. Nejstarším stále fungujícím českým kinem je pražská Lucerna, která je v provozu bez přerušení od svého otevření r. 1909 až dosud.
Filmové umění bylo až přibližně do poloviny 20. let 20. století považováno za pokleslý žánr a špatnou napodobeninu či nenáročné odvětví divadla, určené jen pro nejprostší publikum. Odborníci, literární a divadelní kritici i akademici „oživlé obrázky“ dlouho odmítali jako technický módní výkřik, který kazí dobré mravy veřejnosti. V počáteční fázi převládaly němé krátké frašky a situační komedie, natočené nehybnou kamerou.
2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.
Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.
