Radola Gajda

^*14. 2. 1892 Kotor, Rakousko-Uhersko (dnešní Černá Hora) – ^†15. 4. 1948 Praha

Radola Gajda (vlastním jménem Rudolf Geidl) byl za první republiky jedním z nejvýraznějších československých fašistů, vojáků a politiků. Narodil se v rodině armádního poddůstojníka sloužícího Rakousku-Uhersku.

Jako řádný voják nastoupil v roce 1910 na tři roky do rakouské armády. Po vypuknutí první světové války bojoval za Rakousko-Uhersko, záhy se však ocitl ve srbském zajetí. Tam přešel na stranu protivníka a vydával se za lékaře. Měl v úmyslu uniknout po pádu balkánské fronty do Ruska. Zde vstoupil do legií a stal se náčelníkem štábu 2. pěšího pluku, zúčastnil se bojů na východě Ruska a krátký čas působil též u admirála Kolčaka. Po válce se vrátil do Československa. Později nastoupil na Vysokou školu válečnou v Paříži, nebyl zde však pro nedostatek disciplíny příliš úspěšný. Po návratu z Paříže zastával vysoké funkce – byl zástupcem náčelníka hlavního štábu, od roku 1926 pak náčelníkem. Ve stejném roce byl degradován na vojína kvůli obvinění za údajnou vlastizradu a podporu fašismu. Po těchto událostech Gajda vstoupil do politického života. 

Roku 1927 se stal vůdcem Národní obce fašistické v Československu a o dva roky později se dostal jako poslanec do Národního shromáždění. Brzy byl však zbaven poslanecké imunity a odsouzen na dva měsíce vazby kvůli tzv. sázavské aféře, kdy revolvery ozbrojení členové Národní obce fašistické násilně přepadli sázavskou vilu ministerského rady Jaroslava Vorla za účelem hledání důkazního materiálu ve prospěch Gajdy. Po mnichovské dohodě v roce 1938 se Gajda postavil na obranu Československa před nacistickým Německem. Toto rozhodnutí ho nicméně nezachránilo před rozsudkem Národního soudu – byl souzen za svou meziválečnou fašistickou činnost, přestože jeho kolaborantství s německými nacisty nebylo dokázáno. 

GAJDA, Radola. Moje paměti. Brno: Jota, 2008. ISBN 978-80-7217-584-0.