Bílá paní

Zjevení bílé paní patří k nejčastějším přízrakům z pověstí o českých hradech a zámcích. Významnou roli v popularizaci této bytosti sehrál již Bohuslav Balbín, když popisoval bílou paní jindřichohradeckou a ztotožnil ji se ženou významného českého šlechtice Perchtou z Rožmberka. Kromě toho, že se bílá paní stala jednou z nejčastějších postav českých místních pověstí, je s ní spjata také známá táborová píseň „Na Okoř je cesta…”.

V českém folkloru se kromě označení „bílá paní“ objevuje také pojmenování „Perchta“. K záměně těchto dvou označení dochází jednak kvůli zmíněnému literárnímu pramenu, jednak kvůli obdobným znakům – podobě bílého ducha zesnulé (moudré) ženy, která se i po smrti o svůj rod stará a varuje jej před blížícím se nebezpečím. Perchta ovšem patří k německé lidové tradici.

Většina pověstí hledá původ bílého přízraku v historické osobnosti šlechtičny z rodu, který daný zámek či hrad spravoval, což je i případ zmíněné Perchty. Z tohoto hlediska má bílá paní blízko k Meluzíně. Dříve, než se stala strašidlem, byla podle tradice bílá paní zpravidla zavražděna, případně si prošla jinou tragickou, ženám často přisuzovanou historií (násilná smrt dítěte apod.). Bílá paní se často objevuje proto, aby varovala před nešťastnou událostí v podobě požáru, častěji smrti (či předpovědí smrti nemocného), a to jak svého příbuzného, tak i celé obce. Může ale oznamovat i jiné významné události, například narození dítěte. Ženský přízrak procházející po hradu může být také někdy oděn místo bílého šatu v černém. Černé paní bývají častěji než bílé vykreslovány jako mstivé a nebezpečné.

Duch bílé paní se zjevuje buď ve chvílích rozhraní (kolem půlnoci), nebo v určitých dnech v roce (v průběhu konkrétních svátků), a to na místech spojených s jejím životem a smrtí (hrady, zámky či její hrobka, kde může obdobně jako Meluzína naříkat nad svým neštěstím). Občas je možno ji potkat také v přírodních prostředích. Je duchem obydlených i neobydlených míst, často vně hranic lidských sídel, může být strážcem pokladu. Přichází také jako přízrak, když bylo porušeno nějaké tabu. Pojmenováním bílá paní mohou být označeny i divé ženy.

 

BŘEZINA, Karel. Přehled hradních a zámeckých strašidel: Čechy, Morava a Slezsko. 2., rozš. a přeprac. vyd., (V nakl. Littera vyd. 1.). V Brně: Littera, 2007. 445 s. ISBN 978-80-85763-35-5.
GROHMANN, Joseph Virgil. Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě. Vyd. 1. Praha: Plot, 2010. 285 s. Fabula; sv. 3. ISBN 978-80-7428-050-4.
KROLMUS, Václav. Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy. Vyd. 1. Praha: Plot, 2011-2014. 3 sv. (317; 338; 366 s.). Fabula; sv. 4, 5, 6. ISBN 978-80-7428-069-6.
NEJEDLÝ, Martin. Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Vyd. 2., rozš. Praha: Scriptorium, 2014. 531 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-80-87271-97-1.