Česká hudba do doby Karla IV.

Hudba měla v Čechách odedávna velice důležité postavení – jak lidová, tak později církevní (duchovní) a světská. Nejstarší dochovaná melodie, a též nejstarší úplná památka české literatury, je lidová duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, která podle badatelů vznikla asi v době od konce 10. století do první poloviny 11. století. Literární vědec a bohemista prof. dr. Arnošt Kraus klade vznik této duchovní písně spíše do 10. století (ve spisu z r. 1897). Zněla nejen v kostelích, na velkých lidových shromážděních a při korunovacích panovníků, ale i před velkými bitvami. Autorství této písně bývá připisováno sv. Vojtěchovi, druhému pražskému biskupovi (982–995), a proto je též nazývána „Svatovojtěšskou“. Text obsahuje i staré slovanské jazykové výrazy a až do doby husitské měla postavení státní hymny a na veřejnosti byla zpívána v r. 1055 při volbě knížete Spytihněva II.

První písemný záznam písně i nápěvu se zachoval z konce 14. stol. (r. 1397), kdy mnich benediktinského kláštera v Břevnově Jan z Holešova podal i výklad některých slov.

Do 12. stol. se datuje vznik další, dodnes emblematické, duchovní písně Svatý Václave, vévodo české země. Je známá i jako válečná píseň české šlechty, též fungovala jako státní hymna. Zápis v rukopise milíčovských Modliteb a v kronice Beneše Krabice z Veitmile, který dnes máme, pochází až z 2. pol. 14. stol. Forma nápěvu odpovídá schématu žalmového vzorce.

Obě písně posilovaly a motivovaly národ ve zlých a těžkých časech. I ve 20. století upoutala skladatele Josefa Suka melodická stavba Svatováclavského chorálu, porovnával tři jeho verze a následně vytvořil rozjímání nad posláním písně ve Smyčcovém kvartetu č. 2 Meditace na staročeský chorál Svatý Václave. Zdůraznil část, která zhudebňuje slova „Nedej zahynouti nám ni budoucím“ jako znějící symboly české národní minulosti.

Ve 13. stol. na dvorech českých králů Přemysla Otakara II. a Václava II. se vedle hudby duchovní začíná rozvíjet a prosazovat i hudba světská, převážně v německém stylu. Je to dáno i vlivem německých minnesängrů Ulricha von Etzenbacha a Heinricha von Meissena, zvaného Frauenlob, kteří působili na dvoře Václava II. Sám král Václav II. je autorem několika německých písní. Na dvoře krále Jana Lucemburského v tradici evropského minnesängru působili další evropští hudebníci – např. světoznámý francouzský skladatel a tvůrce hudebního stylu Ars Nova Guillaume de Machaut (1300–1377), který byl i osobním tajemníkem českého krále. Dále tu byli italští hudebníci a na dvoře Karla IV. měl vedoucí postavení Heinrich von Mügeln (1319–1380).

BILÝ, František. Příspěvky v praktické poetice. Nakladatel František Topič, Praha 1922
Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby. Supraphon, Praha 1983
POHANKA, Jaroslav. Dějiny české hudby v příkladech. SNKLHU, 1958