Jazyk: CZ | Simple Czech | EN | RU
České barokní a osvícenské divadlo

České barokní a osvícenské divadlo

Vývojová etapa českého divadelnictví, kterou lze vymezit přibližně polovinou 17. století a koncem 18. století. Je spojena s rozvojem divadla, a to na profesionální i neprofesionální úrovni. Souvisí se stavbou prvních divadelních budov.


Barokní knihovní sál Klementina. ČTK/Horázný Josef.
Podrobné informace

Vliv barokní kultury začal být v českém divadelnictví patrný přibližně od poloviny 17. století. Pronikal sem z Itálie či Anglie, a to nejprve k divákům z vyšších společenských vrstev. V této době začala vznikat bohatá síť divadelnictví, jež zahrnovala dvě hlavní větve: divadlo profesionální a neprofesionální.

Profesionální divadelnictví zpočátku reprezentovaly cizojazyčné herecké společnosti a těžištěm repertoárů byly německé hry. Na konci 17. století začaly v Praze vznikat další divadelní společnosti a následně byla roku 1701 také otevřena první samostatná divadelní budova tzv. Šporkovského divadla. Dominantním útvarem se stala opera – její rozmach nastal po světové premiéře italské opery Costanza e Fortezza (1723), jež byla uvedena v Praze. Italská opera se poté hrála hlavně na zámcích (např. v Českém Krumlově, kde se zámecké divadlo včetně dobových dekorací dochovalo dodnes). Roku 1739 byla postavena dlouho očekávaná budova Divadla v Kotcích, která se mimo jiné stala přední a vyhlášenou scénou italské opery. Z Prahy se divadelní tradice šířila do dalších oblastí českých zemí.

Neprofesionální divadelní činnost byla provozována např. v rámci řádových škol, velmi důležitým se však stalo jezuitské divadlo, jež do českých zemí také zprostředkovávalo evropskou divadelní tradici. Jezuitské divadlo bylo hráno v rámci školského divadla či různých veřejných slavností, a to především v latině a němčině, zřídka také v češtině. Často využívalo témat vztahujících se k českým dějinám: ke svatému Václavu či Ludmile, k Cyrilu a Metodějovi nebo k Janu Nepomuckému. Rozvíjelo se také neprofesionální divadlo hrané českým lidem – jeho autorem byl např. Václav František Kocmánek.

Po nástupu Marie Terezie na trůn začalo být české divadelnictví ovlivněno osvícenstvím, které u divadla zdůrazňovalo vkus a mrav. Nastal také rozkvět tzv. sousedského divadla – českého lidového divadla, jež se stalo důležitým sociálním fenoménem.

Za doby baroka a osvícenství se v českých zemích rozvinula bohatá divadelní kultura. České divadelnictví se v této době vyrovnalo divadelnictví jiných středoevropských metropolí, v mnohém je dokonce předčilo.

Použité zdroje
BARTOŠ, Jaroslav et al. Dějiny českého divadla. I, Od počátků do sklonku osmnáctého století. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. 425 s.
CÍSAŘ, Jan. Přehled dějin českého divadla. 1. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, 2004. 2 sv. ISBN 80-7331-007-4.
PLEŠEK, Martin. Jezuitské divadlo v Čechách. Divadlo v systému jezuitského školství během působení řádu v Čechách. In: Tvořivá dramatika, roč. XIV., č. 3, 2003. ISSN 1211-8001.
ZDEŇKOVÁ, Marie et al. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 348 s. ISBN 80-7277-194-9.

2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.