Jakub Seifert

^*9. 1. 1846 Praha – ^†29. 10. 1919 Praha

Jakub Seifert nedokončil studium nižší německé reálky, zato již od mládí účinkoval v chlapeckých divadelních představeních. Od 60. let hrál na ochotnických scénách v Košířích a na Smíchově. Roku 1864 byl přijat do Prozatímního divadla, kde se objevoval v menších rolích. Na podzim 1867 odešel k divadelníku Pavlu Švandovi, ale v létě 1868 se vrátil do Prozatímního divadla. Seifert toužil po uplatnění v opeře, proto studoval zpěv. Z Prozatímního divadla přešel do Národního, kde byl jmenován režisérem a od roku 1894 vrchním režisérem. V té době se spřátelil se spisovatelem Jaroslavem Vrchlickým a jeho rodinou. Roku 1911 odešel do důchodu, na scéně však ještě ojediněle hostoval. Poté se věnoval především vedení příměstského divadla Uranie, které sídlilo v pražských Holešovicích. Krátce před smrtí ještě vytvořil postavu Karla IV. v němém filmu o Petru Parléřovi Stavitel chrámu (1919). Nehledě na mnohá vyznamenání a veřejné pocty žil poslední roky v chudobě a osamocen. Je pohřben na Olšanských hřbitovech.

Během jeho prvního angažmá v Prozatímním divadle mu byly svěřovány vedlejší role lyrických milovníků, hlavně ve veselohrách nebo fraškách. U Švandovy společnosti okamžitě zaujal pozici jednoho z hlavních milovníků (Ferdinand v Schillerově dramatu Úklady a láska; hrabě Strahl v Kleistově Katince Heilbronské). Po návratu do Prozatímního divadla získal díky svému barytonu popularitu v tenorových operetních rolích. Během jeho působení v Národním divadle se mu otevřel zcela nový okruh rolí (deklamační a konverzační). Nehrál pouze ve hrách známých zahraničních autorů, objevoval se také v inscenacích her Jaroslava Vrchlického: V sudě Diogena (Alexandr Veliký), Noc na Karlštejně (Karel IV.) a v mnohých dalších. Seifert byl hercem pozdně romantického stylu českého divadla, který zahrnoval kult krásné formy a estetického účinkování typický pro tvorbu lumírovské generace. Na přelomu 19. a 20. století jeho pozice herecké hvězdy výrazně oslábla – změnily se totiž požadavky na herce, které nyní zahrnovaly psychologickou složitost a niternou rozpornost postav. Pro podobnou hru neměl porozumění a většinou své postavy zjednodušoval. Režisérem a později vrchním režisérem Národního divadla byl jmenován hlavně pro své herecké zásluhy. Jeho způsob režijní práce byl tradiční, velkou pozornost věnoval deklamaci a mluvnímu projevu. Poprvé na českém jevišti uvedl Vasantasénu indického dramatika Šúdraka. Velmi se mu také dařily inscenace českých a francouzských veseloher, méně úspěšný byl při realizaci realistických a symbolistických děl.

ŠORMOVÁ, Eva a kol. Česká činohra 19. a začátku 20. století: osobnosti. Vydání první. Praha: Institut umění - Divadelní ústav, 2015. 2 svazky (1294 stran). Česká divadelní encyklopedie. ISBN 978-80-200-2467-1.