Leopold II.

^*5. 5. 1747 Vídeň, Rakouské arcivévodství (dnešní Rakousko) – ^†1. 3. 1792 Vídeň, Rakouské arcivévodství (dnešní Rakousko)

Leopold II. byl třetím synem Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Od roku 1765 vládl jako velkovévoda v Toskánsku, kde úspěšně uskutečňoval osvícenské reformy. V zemi podnikl řadu vizitačních cest, a získal tak velmi dobrý přehled o místních poměrech. Byl také průkopníkem využívání statistiky ve vládní administrativě. Jeho projekt toskánské ústavy však zarazil císař Josef II., který nechtěl připustit, aby v jedné části monarchie platila jiná pravidla než v ostatních zemích monarchie. V souladu s idejemi osvícenství prosazoval Leopold II. jako první panovník na českém trůně koncepci zodpovědnosti panovníka vůči „lidu“, jemuž je povinen skládat účty a informovat jej náležitě o své činnosti. Absolutistický koncept vlády jeho matky a bratra mu byl cizí. Panovníka, který by nedodržoval ústavu, nemuseli lidé podle Leopoldových představ poslouchat. Jeho dvůr již namísto barokní okázalosti vynikal spořivostí a prostotou.

Po smrti Josefa II. se Leopold ujal vlády v celé habsburské monarchii. Snažil se nadále pokračovat v bratrových reformních snahách. Postupoval ale s větším taktem, aby stabilizoval neklidné poměry. Odvolal některé Josefovy radikální reformy (především berní a urbariální patent), zmírnil centralizační politiku, vyšel vstříc stavům jednotlivých zemí a snažil se normalizovat vztahy s církví. Na rozdíl od bratra se nechal 6. 9. 1791 korunovat českým králem. Jeho měsíční pobyt v Praze dal podnět k řadě kulturních a společenských akcí, z nichž průmyslová výstava v pražském Klementinu a přednáška Josefa Dobrovského o významu Slovanů pro habsburskou monarchii již signalizovaly pozvolný počátek českého národního obrození.

RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. a ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.