Meluzína

Meluzína má původ v námětu historické kompilace motivů oblíbených děl dvorských kruhů na konci 14. století. Příběh vypráví o „víle z lesa“, kterou pojme za ženu zakladatel francouzského šlechtického rodu. Přes proces postupného zlidovění se přenesl i do českého folkloru. Zde se o Meluzíně vypráví příběhy, v nichž ji urozený muž spatří při lovu v lese u studánky a ona se stane jeho ženou pod podmínkou, že se na ni nebude dívat, až se bude koupat. Muž však své slovo nedodrží a s hrůzou zjistí, že jeho žena má rybí, hadí nebo dračí ocas. Meluzína pak odletí do povětří a muže, i navzdory svým dětem, za nimiž se mnohdy vrací, s naříkavým kvílením opustí.

Středověký příběh se postupně transformoval do jedné z nejvydávanějších dobrodružných látek knížek českého lidového čtení. Tento vztah spojený s jistým tabu, jehož porušení vede k tragickému zániku takového spojení, lze v rámci českého folkloru spatřovat také například u divé ženy, kterou získá lidský muž. Jakožto nadpřirozená bytost zjevující se svým následovníkům má Meluzína mnoho společného i s bílou paní.

Meluzínina spojitost s vodou může být doplněna i o souvislost s kozami, které pase na skále, poté se koupe v kádi a je konstatováno, že se z ní „stává Meluzína”. Chtonické Meluzíniny rysy (tedy ty, které ji spojují s mytologickým prostorem podsvětí) naznačují také fyzické vady jejích příbuzných, buď synů (ploské čelo, zelené a červené oko, jediný (kančí) zub, jedno oko výš než druhé apod.) nebo sester (dlouhé ruce, krátké nohy, široká ústa).

Když muž nedodrží slib, a ona tak nezlomí své prokletí a zmizí, létá světem a pláče pro svého muže a děti, které v některých verzích zabila, až se třesou okna a padají kroupy či sníh. Prosí prý po staveních o mouku, krupici či ovoce pro děti, jež hledá nahlížením do všech komínů. Proto vyhazují lidé při skučení větru do vzduchu mouku, pokládají ji za okno či do komína, aby mohla Meluzína, nositelka bouřkových mračen, uvařit svému dítěti kaši. Právě jako personifikace větru, který kvílí v komínech, je dnes Meluzína známá nejčastěji.

GROHMANN, Joseph Virgil. Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě. Vyd. 1. Praha: Plot, 2010. 285 s. Fabula; sv. 3. ISBN 978-80-7428-050-4.
NEJEDLÝ, Martin. Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Vyd. 2., rozš. Praha: Scriptorium, 2014. 531 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-80-87271-97-1.
TILLE, Václav. Soupis českých pohádek. V Praze: nákladem České akademie věd a umění, 1929-1937. 3 svazky (619; 451; 661 stran). Rozpravy České akademie věd a umění; třída III, číslo 66, 72, 74.