Označení používané po roce 1989 pro televizní seriály s ideologickým podtextem, vyráběné a vysílané v období normalizace československé kultury v 70. a 80. letech 20. století.
Normalizační seriály se ve vysílání televize v Československu masově rozšířily po roce 1968 za režimu Gustáva Husáka, po zahájení tzv. normalizace kultury. Televizní seriály měly v té době velmi vysokou sledovanost, a staly se proto jedním z prostředků vládnoucí komunistické strany, jak ovlivňovat smýšlení širokých vrstev obyvatelstva a sdělovat mu populární formou, co má považovat za „dobré“ a co za „špatné“. Takto produkovaná popkultura měla dopomáhat k udržování vládnoucí ideologie a jí nastoleného řádu ve společnosti.
Seriály se v 70. letech staly propagandistickou a ideologickou záležitostí – měly mít na diváky televize tzv. ideový účinek. Vyprávějí o životě zcela obyčejných lidí, případně líčí boj dobra, symbolizovaného uvědomělým členem komunistické strany, proti chamtivosti kapitalismu, třídnímu nepříteli a jiným podvratným živlům, jež se podle dobové rétoriky snažily rozvracet socialismus. Oslavovaly socialistické hrdiny, k nimž mohli patřit nejen straničtí funkcionáři či příslušníci státní policie nebo armády, ale i např. oddaní dělníci, pracovníci v JZD aj. Důležité bylo, aby se co nejvíce lidí mohlo se seriálovými postavami identifikovat a aby se v nich našly nejrůznější věkové i profesní skupiny obyvatelstva. Normalizační seriál často kopíruje společenskou realitu a dává zároveň návod k životu, má tedy společensky normativní charakter. K předním tvůrcům normalizačních seriálů patřili režisér Evžen Sokolovský a scenárista Jaroslav Dietl, který se podílel na tvorbě asi 26 televizních seriálů převážně v duchu reálného socialismu.
Normalizační seriály lze rozdělit na několik skupin. Některé z nich interpretují minulost podle potřeb komunistické strany, např. znárodňování a kolektivizaci v 50. letech. Novodobá historie je v nich vykládána jako boj dělnické třídy za pokrok a sociální osvobození, jako např. v seriálech Nejmladší z rodu Hamrů (1975), Gottwald (1986), Synové a dcery Jakuba Skláře (1985) či Rodáci (1988). Také seriály zobrazující současnost byly často výrazně propagandistické, prezentovaly socialistické životní ideály a byly zneužívané pro šíření politické ideologie. K typickým zástupcům patří Třicet případů majora Zemana (1974–1979), Žena za pultem (1977), Plechová kavalérie (1979), Velitel (1982), My všichni školou povinní (1984) či Chlapci a chlapi (1988). Ojediněle vznikaly i seriály spíše zábavného charakteru, které byly relativně málo ideologizované a měly realističtější ráz. Takových však bylo mnohem méně, neboť čistě oddechová forma televizního vysílání nebyla komunistickou stranou preferována. Patří k nim např. Taková normální rodinka (1971), Chalupáři (1975), Nemocnice na kraji města (1978–1981), Dobrá voda (1983), Sanitka (1984), Velké sedlo (1984), Zlá krev (1987), Cirkus Humberto (1988), Druhý dech (1989) či Dobrodružství kriminalistiky (1989).
2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.
Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.