Ochotnické divadlo

Amatérské či ochotnické divadlo, tedy divadlo neprofesionální, provozované z ochoty a pro zábavu, má v českých zemích dlouhou tradici. Jeho prvopočátky sahají do 13. století, kdy bylo dosud dominantní náboženské drama postupně nahrazováno dramatem světským. Novodobá historie ochotnického divadla je však spojena až s přelomem 18. a 19. století, kdy začalo být mezi lidem mimořádně oblíbené. Protože se již hrálo také v češtině (do té doby byla dominantním jazykem němčina), divadlo z ochoty přispělo výraznou měrou k šíření českého jazyka a národního uvědomění, a stalo se tak důležitým prostředkem národního obrození první poloviny 19. století. V této době začala být zakládána první ochotnická divadla, např. Teisingerovo divadlo (1821–1824) a Kajetánské divadlo (1834–1837). Mezi nejvýznamnější osobnosti divadla z ochoty patřili Jan Nepomuk Štěpánek, Josef Kajetán Tyl či Václav Kliment Klicpera. Ochotníci vystupovali na veřejných místech, v hostincích či ve školách a případným výdělkem financovali chudobince nebo špitály a přispívali na stavbu či opravu divadel.

V 80. letech 19. století byla založena Ústřední matice divadelního ochotnictva československého, jež sloužila jako centrum ochotnického divadla, šířícího mimo jiné divadelní osvětu (jejím prostřednictvím byly vydávány didaktické publikace, texty her apod.). Od 19. století a zejména pak po první světové válce začaly také vznikat divadelní spolky a různé soutěžní i nesoutěžní přehlídky – např. Jiráskův Hronov (1931), nejstarší ochotnický festival v Evropě. Neprofesionální divadelní aktivity lze v tuto dobu sledovat ve všech oblastech divadelní tvorby – v činohře, loutkovém divadle či tanci. Po roce 1948 došlo k výrazné reorganizaci celé sítě neprofesionální umělecké tvorby; amatérské divadelní prostředí v období komunismu pak umožnilo mnoha profesionálním divadelníkům působit v divadle navzdory zákazu tvorby na oficiálních scénách.

Amatérské divadlo zůstalo mimořádně oblíbené i po roce 1989. V 90. letech byl znovu vytvořen systém regionálních a národních soutěžních přehlídek amatérských divadelních souborů (včetně státních subvencí pro oblast neprofesionální kultury), který tvoří svého druhu světový unikát. V České republice dodnes vzniká velké množství neprofesionálních souborů, v nichž působí ochotníci různého věku i zaměření.

České ochotnické divadlo se stalo národním fenoménem a součástí české kulturní identity. Ochotnická síť, jež se v českých zemích rozvinula, je v celoevropském kontextu ojedinělá. Jedná se o jednu z nejstarších českých organizovaných kulturních činností, která výrazně přispěla k šíření vlastenectví a veřejného mínění.

BARTOŠ, Jaroslav et al. Dějiny českého divadla. I, Od počátků do sklonku osmnáctého století. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. 425 s.
BARTOŠ, Jaroslav a ČERNÝ, František, ed. Dějiny českého divadla. II, Národní obrození. 1. vyd. Praha: Academia, 1969. 429 s.
CÍSAŘ, Jan et al. Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. Vyd. 1. Praha: IPOS - Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, 1998. 444 s. ISBN 80-7068-129-2.
CÍSAŘ, Jan. Přehled dějin českého divadla. 2. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, 2006. 314 s. ISBN 80-7331-072-4.
Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4.
LÁZŇOVSKÁ, Lenka. Tradice českého amatérského divadla. In: Databáze českého amatérského divadla [online]. [cit. 12. 12. 2019]. Dostupné z: https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=txt&id=12652.
Organizace: ÚMDOČ. In: Databáze českého amatérského divadla [online]. 2014 [cit. 12. 12. 2019]. Dostupné z: https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=organizace&id=1.
TICHÁ, Eva. Jiráskův Hronov letos po jednaosmdesáté. In: Ministerstvo kultury [online]. Ministerstvo kultury: ©2007–2010 [cit. 12. 12. 2019]. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20110809035707/http://www.mkcr.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/jiraskuv-hronov-letos-po-jednaosmdesate--100994/tmplid-228.