Otakar Vávra

^*28. 2. 1911 Hradec Králové – ^†15. 9. 2011 Praha

Otakar Vávra už od dětství miloval divadlo a kino. Po střední škole studoval architekturu na ČVUT v Brně, studium však nedokončil a odešel do Prahy, kde se začal věnovat filmu. Zpočátku psal scénáře a režíroval krátké dokumentární a experimentální snímky. Jeho prvním režisérským počinem se stal krátký avantgardní film Světlo proniká tmou (1931), který natočil ještě společně s Františkem Pilátem. Samostatně debutoval roku 1937 historickým dramatem Filosofská historie na námět díla Aloise Jiráska a psychologickým dramatem Panenství podle románu Marie Majerové. Již o rok později se proslavil renesanční veselohrou Cech panen kutnohorských (1938), jež byla tehdy nejdražším českým filmem a získala i mezinárodní uznání na filmovém festivalu v Benátkách. 40. léta jsou prvním z vrcholů Vávrovy tvorby. Jako jeden z mála českých režisérů se dokázal vyhnout spolupráci s německými filmovými společnostmi a pro své filmy angažoval nejoblíbenější české herečky. Jeho nejslavnějším snímkem z této doby je romantická komedie Dívka v modrém (1939) s Lídou Baarovou a Oldřichem Novým v hlavních rolích. Druhého tvůrčího vrcholu dosáhl v 60. letech, kdy se připojil ke generaci nové vlny a natočil několik experimentálních snímků, mezi nimiž vynikají zejména adaptace dramatu Srpnová neděle (1960), psychologické drama Zlatá reneta (1965) či novátorský, hořce lyrický snímek Romance pro křídlovku (1966), všechny podle předloh Františka Hrubína.

Otakar Vávra tvořil téměř 60 let a natočil na 50 výpravných, náročných filmů. Náměty si vybíral mezi českými literární díly, podle nichž často sám psal scénáře či na nich spolupracoval se spisovateli. Mezi jeho nejvíce ceněné snímky patří sci-fi drama Krakatit (1948) podle románu Karla Čapka, a zejména ztvárnění historického románu Václava Kaplického o zrůdných podobách moci s aluzí na totalitní režimy Kladivo na čarodějnice (1969), které bylo cenzurou komunistického režimu záhy po svém uvedení uzamčeno do trezoru. Během svého režisérského působení získal Vávra mnoho ocenění, mezi nimiž byla i Cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech  roku 2001. O rok později získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu a roku 2011 také čestnou cenu Grand Prix za celoživotní přínos světové kinematografii na Film Festivalu Zlín.

Význam Otakara Vávry pro český film spočívá zvláště v jeho pedagogické činnosti. Více než 60 let působil na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU), kterou v roce 1947 spoluzakládal a kde byl v letech 1957–1971 vyučujícím a vedoucím katedry filmové a televizní režie. Výrazně tak ovlivnil generaci režisérů nové vlny: k jeho žákům patří například Miloš Forman, Jiří Menzel, Evald Schorm nebo Věra Chytilová, ale také zahraniční režiséři Emir Kusturica či Agnieszka Holland. Jeho syn z prvního manželství Jiří Vávra je dokumentarista. Druhou manželkou Otakara Vávry byla režisérka a scenáristka Jitka Němcová.

Ukázka ze snímku "Kladivo na čarodějnice" (1969)

Ukázka z filmu "Krakatit" (1948)

Otakar Vávra. In: Filmový přehled [online]. © NFA 2018 [cit. 24. 3. 2019]. Dostupné z: http://www.filmovyprehled.cz/cs/person/9507/otakar-vavra
PTÁČEK, Luboš, ed. et al. Panorama českého filmu. Vyd. 1. Olomouc: Rubico, 2000. 514 s. ISBN 80-85839-54-7.
VÁVRA, Otakar. Paměti, aneb, Moje filmové 100letí. Praha: BVD, 2011. 323 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-80-87090-45-9.