Vodník

Pojmenování vodník vzniklo až v 19. století a je dílem českých obrozenců, jiným názvem pro tuto převážně nebezpečnou postavu je hastrman, označení pocházející z německého Wasserman. Mívá dlouhé vlasy, někdy červenou čapku, obvykle zelený plášť s pentličkami a v ústech fajfku. Vyznačuje se plovacími blanami mezi prsty, vypouklýma očima a velkým nosem. S oblibou si vyjde ze svého rybníka i mezi lidi, ti jej však poznají podle kapajícího šosu.

Nejblíže mívá vodník k mlynářům, rybářům či převozníkům, přijde však třeba i do hospody, k muzice a na trh, kam přináší štěstí v obchodování. Typická je pro něj vada řeči, kuňká a huhňá. Ve mlýně či v rybárně, ale i po cestě tropí různé kousky, jeho moc je nicméně neodmyslitelně spjata s vodou, v níž přebývá a z níž čerpá sílu. Pokud chce člověka utopit, je možné se před ním chránit čerstvě napečeným chlebem, černobýlem nebo pelyňkem, lze jej chytit do lýkového provazu či bít holí z klokočí. Někdy pomůže, když jej člověk požádá, aby mu dal proutí, které roste u vody. Jako duch vodního území, který střeží své hospodářství (rybník či jinou vodní plochu s celou svou podvodní faunou), má vodník své „příbuzné“ nejen v německém, ale zejména ve slovanském prostředí.

Blízký vztah ke své vodní říši má nejen z hlediska její ochrany a případné msty na vetřelci, ale také schopností proměňovat se v její živočišné obyvatele. Ještě častěji přijímá podobu koně, který se připojí buď ke stádu „obyčejných“ koní a pak odběhne, nebo k člověku, kterého se může na svém hřbetě snažit donést do vody, stát se může ale též např. zajícem či kusem dřeva. Ve svém podvodním království si schovává duše utopených pod pokličkami v hrníčcích, za nocí vysedává u vody na vrbě. Tak je také zpodobněn v Erbenově Kytici – šije si boty a kabát, aby pak násilím pojal za ženu místní dívku. O popularitě vodníka v české kultuře svědčí např. i filmová komedie Václava Vorlíčka z r. 1974 Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách či divadelní hra Aloise Jiráska Lucerna. Ke zdomácnění a ustálení podoby vodníka významně přispěly obrázky Josefa Lady.

 

 

 

 

ERBEN, Karel Jaromír. Kytice [online]. [cit. 26. 9. 2017]. Dostupné z: http://www.cist.cz/Poezie/Kytice/vodnik.htm.
GROHMANN, Joseph Virgil. Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě. Vyd. 1. Praha: Plot, 2010. 285 s. Fabula; sv. 3. ISBN 978-80-7428-050-4.
GROHMANN, Joseph Virgil. Pověsti z Čech. Vyd. 1. Praha: Plot, 2009. 253 s. Fabula; sv. 2. ISBN 978-80-7428-011-5.
HOŇKOVÁ, Iva a HARTL, Roman. Vodnické pověsti. 1. vyd. Praha: Krigl, 2006. 170 s. ISBN 80-86912-13-2.
KOZÁK, Jan, ed. České lidové příběhy o vodnících: knížka pro děti i dospělé. 1. vyd. Praha: Bibliotheca gnostica, 2000. 93 s., x s. barev. obr. příl. ISBN 80-902072-4-3.
LUFFER, Jan. Katalog českých démonologických pověstí. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014. 238 s. ISBN 978-80-200-2383-4.
ŠRÁMKOVÁ, Marta, ed., SIROVÁTKA, Oldřich, ed. a VÍŠKOVÁ, Jarmila. Moravské národní pohádky a pověsti: ze sbírek J.S. Menšíka, J. Pleskáče, K. Orla, J. Soukopa a V. Švédy. 1. vyd. Praha: Odeon, 1983. 342 s. Lidové umění slovesné. Řada A; sv. 27. Klasické sbírky českého folklóru; sv. 4.
TILLE, Václav. Soupis českých pohádek. V Praze: nákladem České akademie věd a umění, 1929-1937. 3 svazky (619; 451; 661 stran). Rozpravy České akademie věd a umění; třída III, číslo 66, 72, 74.