Alois Jirásek

^*23. 8. 1851 Hronov – ^†12. 3. 1930 Praha 

Alois Jirásek navštěvoval německé gymnázium v Broumově, poslední čtyři roky studoval na českém gymnáziu v Hradci Králové. Dále  pak pokračoval ve studiu historie na pražské filozofické fakultě. Roku 1874 nastoupil na gymnázium v Litomyšli zprvu jako zastupující, později jako řádný profesor. Roku 1881 byl přeložen na pražské gymnázium v Žitné ulici. Vedle pedagogické činnosti se soustavě věnoval literatuře. 

Společensky se začal angažovat až za první světové války, kdy roku 1917 jako první podepsal Manifest českých spisovatelů, jehož obsahem byl především požadavek samostatnosti českého národa. Po vzniku Československa se stal členem Revolučního národního shromáždění. Jako bývalý přívrženec mladočeské strany zasedal v parlamentu za pravicovou Československou národní demokracii. Slavnostní pohřeb spisovatele se konal v Pantheonu Národního muzea za účasti prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a také literátů Jaroslava Kvapila a Rudolfa Medka. Den před pohřbem se na Václavském náměstí konala panychida, na které mimo jiné promluvili politici Karel Kramář a František Soukup. Ještě za svého života byl Jirásek opakovaně navržen na Nobelovu cenu za literaturu, tu však nikdy neobdržel. 

Literární činnost zahájil básněmi a povídkami zobrazujícími život v rodném Hronově, brzy ale přešel k žánru historické povídky. Jeho prvními tématy se stalo osvícenství, počátky národního obrození, husitství a také působení jednoty bratrské. V 80. letech se začal věnovat méně zpracovávaným tématům české historie, jako je doba pobělohorská, do níž zasadil díla Psohlavci (1884) a Skály (1886). Soustavně studoval prameny, později je volně přetvářel v beletristické dílo. Spisovnou češtinu svých děl oživoval lexikálními archaismy a nářečními výrazy.

Ve svém pojetí českých dějin vycházel především z prací Palackého, proto svou prózu situoval nejčastěji do období husitství či národního obrození. Protagonisty volil tak, aby odráželi specifika dané doby. Historické dění se snažil zachytit v celé šíři, proto volil cyklické formy – román nebo románovou kroniku (F. L. Věk /1888–1906/, U nás /1896–1903/). V závěru své tvorby se  knihou Temno (1913–1915) znovu vrátil k pobělohorskému období. Psal též prózu ze své současnosti, představovanou díly Druhý květ (1900) či Na ostrově (1900). Na poli tvorby pro mládež se zapsal do povědomí čtenářů jako autor Starých pověstí českých (1894), které se staly jedním z nejoblíbenějších zdrojů poznání nejstarších dějin českého národa. Pro divadlo psal jak veselohry (Kolébka /1891/ – z doby vlády Václava IV.), tak i tragédie (Gero /1904/ pojednávající o pokoření pobaltských Slovanů). Zrod, vrchol a pád husitského hnutí zachytil v trilogii Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903) a Jan Roháč (1914). 

Mnoho Jiráskových děl se dočkalo i filmového či televizního zpracování. Podíleli se na něm známí čeští režiséři jako Otakar Vávra nebo Martin Frič. Pravděpodobně nejznámější adaptací je televizní seriál na motivy díla F. L. Věk z roku 1970 v režii Františka Filipa.

JANÁČKOVÁ, Jaroslava a JIRÁSEK, Alois. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s., [40] s. obr. příl. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti; sv. 85.
LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.