Bachův absolutismus

Doktrína bachovského absolutismu byla politickou reakcí konzervativní aristokracie na revoluční občanské hnutí roku 1848. Ačkoliv bývá spojována především s ministrem vnitra Alexandrem Bachem, jejím hlavním strůjcem byl mladý císař František Josef I., který patřil mezi důsledné zastánce panovnického absolutismu a odmítal jakoukoliv formu zastupitelského systému. Po potlačení nepokojů a stabilizaci napjaté situace proto 31. 12. 1851 vyhlásil tzv. silvestrovské patenty, kterými nahradil dosavadní ústavu Zásadami organického řízení korunních zemí rakouského císařství.

Ačkoliv i nový dokument formálně zachovával rovnost občanů před zákonem a náboženské svobody, odstraňoval prakticky veškerá omezení panovnické moci. Při absenci řádné ústavy a parlamentu tak vznikl centrálně řízený byrokratický režim, který výrazně omezil samosprávu a národní hnutí národů monarchie a s pomocí rozsáhlého policejního aparátu tvrdě potlačoval jakékoliv projevy opozice. Nejznámější českou obětí nových pořádků byl novinář Karel Havlíček Borovský, který byl 16. 12. 1851 zatčen a odvezen do vyhnanství v jihotyrolském Brixenu.

Bachovský absolutismus v politické rovině výrazně přibrzdil proces českého národního obrození a do českého historického povědomí se zapsal především jako období útlaku a nesvobody. Nadále však fungovalo např. nezávislé soudnictví a zůstaly zachovány i mnohé správní a ekonomické reformy z předchozího revolučního období. Stát navíc např. zrušením cechů, zakládáním hospodářských komor a výstavbou rozsáhlé železniční sítě podporoval ekonomický rozvoj. Byly tak položeny základy pro bouřlivý rozvoj českého průmyslu v následujícím desetiletí. Celkově se však represivní a nekontrolovatelný režim bachovského absolutismu ukázal jako neudržitelný a po porážce Rakouska v druhé italské válce za nezávislost roku 1859 od něj bylo upuštěno.