Označení pro specificky českou formu snah o reformu katolické církve v 15.-17. století, navazující na myšlenky Jana Husa. Česká reformace měla svůj vlastní vývoj značně odlišný od švýcarského a německého reformačního proudu a částečně je časově předcházela.
Česká reformace je označení pro specificky českou formu snah o reformu katolické církve, která navazovala na myšlenky českého univerzitního mistra Jana Husa a jeho ideových předchůdců. Husovy myšlenky, podpořené jeho násilnou smrtí, která z něj udělala de facto národního hrdinu, získaly významný ohlas již ve své době. Náboženský spor mezi reformisty a tradičními katolíky vyústil v krvavé náboženské boje, známé jako „husitské války“. Myšlenky Husa i dalších reformistů ovšem zároveň inspirovaly velkou část obyvatel Českého království k praktikování specifické formy katolického náboženství, kterou se jim podařilo bezvýhradně prosadit pouze pro české země, jejím hlavním principem bylo eucharistické podávání pod obojí, tedy chléb i víno při mši laikům (lat. sub utraque specie – odtud jejich pojmenování „utrakvisté“). Sjednocením přístupu k eucharistickým svátostem kněží i laiků měla být symbolicky vyjádřena rovnost jejich postavení před Bohem. Postupem doby, především vlivem nástupu zahraničních reformních proudů počátku 16. století, začalo docházet k postupnému štěpení české reformace na vícero proudů - na jedné straně vymezených konzervativnějšími věřícími, uznávajícími většinu dobových římskokatolických tradic (s výjimkou zmíněného přístupu k eucharistii), tzv. „staroutrakvisty“, a na druhé straně proudy inspirované německou a později také švýcarskou reformací, požadující výraznější reformu církve. Jako snaha o sjednocení jednotlivých českých reformních proudů byl jejich zástupci v roce 1575 vytvořen dokument tzv. české konfese stanovující společné články víry, který byl na jedné straně výrazem české utrakvistické konfesionalizace, na druhé straně ovšem plně respektoval svébytnost jednotlivých domácích církví. Proces vývoje české náboženské reformace byl násilně zastaven vlivem zákazů a represí v pobělohorském období. Význam specifičnosti a svébytnosti české reformační konfese v domácím prostředí se ovšem ihned po ukončení omezení znovu projevil. Nově vzniklé či obnovené protestantské církve v 18., 19. a 20. století v Čechách se k tradicím české reformace, symbolizované především osobou Jana Husa, ale také jednotou bratrskou a jejím biskupem J. A. Komenským, téměř bez výjimky obracejí jako ke svým hlavním ideovým předchůdcům. Přestože se česká reformace v zahraničních reformačních proudech částečně rozplynula, stále představuje svébytný a výrazně se vymezující proud protestantismu, který, především díky pozdějším aktivitám jednoty bratrské, ovlivnil vývoj protestantismu ve světě, přičemž se snažil o smířlivý postoj k ostatními vyznáním a církvím.
2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.
Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.