České národní obrození

Počátky českého národního obrození lze klást do poslední čtvrtiny 18. století, kdy pod vlivem francouzské revoluce docházelo u řady představitelů evropských elit k reflexi národních kořenů a k národnímu sebeuvědomění. Česká minulost, kultura a upadající jazyk se staly předmětem studia českých vzdělanců v čele s Josefem Dobrovským, kteří se snažili český jazyk odborně popsat a často také obhájit smysl jeho existence proti němčině, jež byla hlavním jazykem státní správy a vyšších společenských vrstev. Zároveň pod vlivem myšlenek historismu zdůrazňovali slavné české dějiny a literární tradici a vytvářeli tak představu českého národa jako samostatného kulturního, historického a jazykového organismu. V prvních desetiletích 19. století však tvořili jen nepočetnou skupinu. Drtivá většina obyvatelstva dosud nebyla národním povědomím zasažena a nadále se identifikovala především s místem, kde žila, případně se svojí vírou.

Na činnost této první generace obrozenců navázala po konci napoleonských válek v roce 1815 generace druhá, která již vycházela z myšlenek francouzské revoluce a německého romantismu (především Herdera) a cíleně usilovala o rozvoj historického a kulturního povědomí českého národa. Její vůdčí osobností byl Josef Jungmann, významnou činnost rozvíjeli také např. Jan Evangelista Purkyně, Pavel Josef Šafařík, Jan Kollár a další. Jejich hlavním cílem bylo povznést češtinu v plné šíři mezi evropské literární jazyky. Teprve tato generace věřila, že čeština nemusí být jen řečí prostého lidu, ale že se může znovu stát i moderním literárním jazykem. Právě ve 20.– 40. letech 19. století se v převážné míře zrodila čeština v podobě, jakou známe dnes. Pomocí národně orientovaných učitelů, spisovatelů, kněží a dalších kulturních činitelů se čeština postupně znovu vracela do společenského života a  stále více obyvatel českých zemí přijímalo za svou i českou národní identitu.

Od 40. let začala národní myšlenka oslovovat širokou českou veřejnost, přičemž s rostoucím počtem národnostně uvědomělých Čechů začaly formující se české elity postupně formulovat i vlastní politický program. Ten usiloval o reformu rakouské říše tak, aby poskytovala rovnoprávné postavení všem svým národům, nepožadoval však vznik samostatného národního českého státu. Jako završení českého národního obrození bývá uváděno vystoupení Čechů v revoluci roku 1848, proces jejich hospodářské a politické emancipace však pokračoval až daleko do 2. poloviny 19. století. 

BAHENSKÁ, Marie et al. Habsburkové: 1740-1918: vznikání občanské společnosti. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 830 stran. ISBN 978-80-7422-483-6.
VONDRA, Roman. České země v letech 1792-1848: formování novodobého českého národa ve věku cylindrů, krinolín a nástupu páry. 1. vyd. Praha: Libri, 2013. 397 s. ISBN 978-80-7277-503-3.