Česká kinematografie po zhroucení komunistického režimu a rozdělení Československa. Filmová produkce po privatizaci a návratu do soukromého vlastnictví.
Pád komunistického režimu v roce 1989 vyvolal výrazné změny, které se odrazily v umělecké i hospodářské stránce české filmové a televizní tvorby. Byla zrušena cenzura a kontrola státu nad kinematografií a zároveň také z velké části zanikla finanční podpora pro nově vznikající tvorbu. Financování vybraných snímků převzal Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie (od r. 2013 Státní fond kinematografie), založený roku 1992 a spravovaný Ministerstvem kultury České republiky. Filmová produkce v Česku včetně filmových studií byla postupně privatizována a namísto státní podpory se tvůrci začali v 90. letech obracet na nově vznikající producentské společnosti, jako je Bontonfilm či Space films, nebo se z finančních důvodů zapojovali do mezinárodních koprodukčních projektů. Rozvíjel se také televizní trh. Vedle České televize, jakožto média veřejné služby, začaly vznikat soukromé vysílací stanice: r. 1992 získala licenci FTV Premiéra (od r. 1997 Prima), od r. 1994 začala vysílat televize NOVA.
Záhy po pádu železné opony se řada režisérů obrátila ke kritice totalitního režimu a snaha vyrovnat se s komunistickou minulostí se stala na dlouhou dobu trendem. Vznikla řada kultovních komedií, parodujících především 50. léta 20. století (např. Černí baroni Zdeňka Sirového /1992/ nebo Tankový prapor Víta Olmera /1991/), k nimž se později připojily snímky s normalizační tematikou, např. komedie Jana Svěráka Kolja (1996), hořká komedie Jana Hřebejka Pelíšky (1999) či drama Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo (1996). K výrazným trendům české porevoluční filmové a televizní tvorby se připojuje zpracovávání sociálních témat z prostředí na okraji společnosti a snaha upozornit na problémy spojené s vyloučenými skupinami obyvatelstva, nesoucími si stigma z minulého režimu. Začala vznikat díla o hrdinech s mentálním či fyzickým postižením (např. romantická komedie Saši Gedeona Návrat idiota /1999/), snímky vybízející k toleranci názorové odlišnosti a alternativního způsobu života (např. povídkový film Petra Zelenky Knoflíkáři /1997/ či komedie Davida Ondříčka Samotáři /2000/) nebo tvorba zpracovávající problémy drogové závislosti (např. drama Vladimíra Michálka Anděl Exit /2000/). Tento směr se výrazně projevuje také v tvorbě dokumentární, zvláště v díle Heleny Třeštíkové. Po zrušení cenzury začalo mnoho tvůrců experimentovat a zpracovávat témata předchozím režimem tabuizovaná, což však mnohdy vedlo i za hranice kýče. V českém filmu se tak například začala objevovat explicitní erotika, nezřídka i značně vulgarizovaná (např. akční snímek Víta Olmera Nahota na prodej /1993/).
Českou porevoluční kinematografii lze rozdělit podle zaměření do tří proudů: filmy komerční (např. tvorba Zdeňka Trošky či Dušana Kleina), filmy mainstreamové, vytvořené zkušenými režiséry a bez nároku na experimentování umělecké či obsahové (např. tvorba Karla Kachyni), a filmy experimentálního zaměření, natáčené především filmaři mladší generace (např. snímky Petra Zelenky). K výrazným tvůrcům, kteří se této kategorizaci vymykají a kteří dokázali využít předností všech tří kategorií, patří zejména Jan Svěrák (komedie Kolja /1996/ aj.), Vladimír Michálek (drama Je třeba zabít Sekala /1998/ či komedie Babí léto /2001/), Jan Hřebejk (např. válečné drama Musíme si pomáhat /2000/), ze starší generace pak Věra Chytilová či Jiří Menzel.
2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.
Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.