František Palacký

*14. 6. 1798 Hodslavice – †26. 5. 1876 Praha

František Palacký pocházel z rodiny protestantského učitele. Vystudoval evangelické lyceum v Prešpurku (dnešní Bratislava), v roce 1823 pak přijel do Prahy, kde pracoval pro Josefa Dobrovského a jako archivář rodu Šternberků. Mezi českou šlechtou si získal značný respekt, a v roce 1838 byl proto jmenován do funkce oficiálního stavovského historiografa Království českého. Díky své rozsáhlé organizační a publikační činnosti se již v této době stal mezi českými vlastenci výraznou osobností. V roce 1827 podnítil založení Časopisu Národního muzea, o čtyři roky později stál u zrodu Matické české (podpůrného fondu pro vydávání české vědecké i beletristické literatury) a v letech 1841–1851 byl jednatelem Vlasteneckého (dnes Národního) muzea.

Bohatá zkušenost historika a archiváře byla Palackému významnou oporou při tvorbě stěžejního díla, pětisvazkových Dějin národu českého v Čechách a na Moravě (německy 1836–1867, česky 1848–1876). Podal v ní ucelený, filozoficky koncipovaný obraz českých národních dějin od nejstarších dob do roku 1526. Jejich stěžejním tématem měl být zápas o demokratické a humanitní ideje probíhající v neustálém stýkání a střetech Čechů s Němci, za jehož vrchol považoval husitství. Tento koncept významně ovlivnil formování moderního českého národa a především jeho historického myšlení.

Do politiky Palacký poprvé vstoupil v době revoluce v letech 1848–1849, kdy stál v čele národních liberálů a byl poslancem ústavodárného sněmu ve Vídni a v Kroměříži. 11. 4. 1848 odmítl v otevřeném dopise účast Čechů na jednání německého říšského sněmu ve Frankfurtu. Tento dokument se stal patrně nejznámější manifestací politického programu českého národního hnutí. Zdůraznil zde, že český národ si přeje být rozeznáván jako samostatná jednotka, nikoli být součástí německé střední Evropy. Tento politický program pak zasadil do rámce tzv. austroslavismu, tj. ideje přeměny rakouského císařství ve federativní konstituční monarchii, v němž by byli Slované zrovnoprávněni s Němci.

Znovu se politicky angažoval až po pádu tzv. Bachova absolutismu v 60. letech, tehdy již jako nezpochybnitelná autorita českého národního hnutí. Působil jako vůdce Národní

strany a tzv. staročechů, v letech 1861–1872 byl poslancem českého zemského sněmu a v roce 1861 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny. Na přelomu 60. a 70. let se již z politiky stáhl a přenechal vedoucí úlohu svému zeti Františku Ladislavu Riegrovi, svoji vůdčí pozici v české společnosti si však udržel až do konce života.

ANTONÍN, Robert et al. Encyklopedie českých dějin: osobnosti, fakta a události, které utvářely naši historii. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2008. 520 s. ISBN 978-80-86880-65-5.
KOŘALKA, Jiří. František Palacký: (1798-1876): životopis. Vyd. 1. Praha: Argo, 1998. 661 s., [8] s. obr. příl. Ecce homo; sv. 1. ISBN 80-7203-125-2.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.