Jakub Deml

^*20. 8. 1878 Tasov – ^†10. 2. 1961 Třebíč

Jakub Deml se na přání rodičů stal knězem, již na gymnáziu v Třebíči se však seznámil s básníkem Otokarem Březinou a toto přátelství významně ovlivnilo jeho tvůrčí dráhu. Během studií v Brně navázal spolupráci s redaktorem a vydavatelem časopisu Nový život a vůdčím představitelem Katolické moderny Karlem Dostálem-Lutinovem. Roku 1900 poprvé spatřil dílo sochaře Františka Bílka, byl jím uchvácen a stal se jedním z jeho interpretů. Bílek později mimo jiné ilustroval a upravoval řadu Demlových knih. V letech 1904–1911 těsně spolupracoval s katolickým vydavatelem Josefem Floriánem a podílel se na vydávání knih z jeho nakladatelství Dobré dílo. Roku 1907 se však rozešel s představiteli Katolické moderny. Roztržky s konzervativními církevními představiteli vedly nejprve k zákazu „spisování a překládání“, pak umožnění výkonu kněžských povinností a konečně k nucenému penzionování. Roku 1912 se seznámil s Eliškou Weisenebergovou, která se stala inspirací několika jeho knih (Tanec smrti, Miriam, Moji přátelé a jiné). Od počátku 30. let se v jeho tvorbě stále častěji objevují antisemitské narážky a konzervativní tendence. Roku 1930 byl souzen pro urážku hlavy státu, po zásahu Tomáše Garrigua Masaryka bylo ale soudní stíhání zastaveno. I přes veškerou kontroverznost se Deml nikdy neztotožňoval s nacionálním socialismem. Po druhé světové válce vystoupil ze Syndikátu spisovatelů a jeho válečnou tvorbu prošetřovala komise, která svou činnost zastavila mimo jiné díky svědectví Vítězslava Nezvala. Od té doby žil trvale v Tasově, kde je také pohřben.

Demlovo rozsáhlé literární dílo zahrnuje nejrůznější žánry: poezii, prózu, básně v próze, eseje, vzpomínkové i deníkové texty, záznamy snů, aforismy, pamflety a polemiky. Jako překladatel se soustředil na díla mystiků a světců. Knihou Moji přátelé (1913) dal Deml vzniknout nové podobě básně v próze. Spolu se sbírkou Miriam (1916) tvoří obě díla soubor s názvem „Vzpomínkami na ztracený ráj“. Opačnou, depresivní linii jeho tvorby představují prózy Hrad smrti (1912) a Tanec smrti (1914), které popisují úzkost o život a existenci člověka. Dočasné zaujetí Demla sokolskými ideály poznamenalo jeho druhé tvůrčí období, kdy vyšly prózy Mohyla (1926) či Tepna (1926). Zde rodný Tasov představil téměř jako idylické místo. Jeho třetí období se opět neslo ve znamení návratu k temným stránkám bytí. Jedná se především o knihy Zapomenuté světlo (1934) nebo Píseň vojína šílence (1935). Důležitým rysem celé Demlova díla je soustředění na vlastní osud jako předmět tvorby. Tento záměr byl rozvinut v jeho rozsáhlé deníkové tvorbě. 

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.