Katedrála sv. Víta

Stavbu gotické katedrály sv. Víta zahájil v roce 1344 král Jan Lucemburský spolu se svým synem, moravským markrabětem Karlem, a to u příležitosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Na rozdíl od většiny středověkých katedrál nebyla budována ve středu města, ale na vysoko položeném Pražském hradě, sídle českých panovníků a biskupů, kde nahradila starší románskou baziliku. Prvním stavitelem katedrály byl Matyáš z Arrasu, který do své smrti v roce 1352 stihl dokončit přízemní část chóru s věncem kaplí. Následně na jeho místo nastoupil Petr Parléř, jehož originální styl a odvážná prostorová řešení výrazně ovlivnila podobu středoevropské gotické architektury. Parléř a jeho synové dokončili chór a zahájili práci na příčné lodi a jižní velké věži. V roce 1419 byla stavba v důsledku husitských válek přerušena a přes dílčí snahy o pokračování zůstala katedrála několik století nedostavěna. Její západní část se dvěma věžemi a příčnou lodí tak byla dokončena až v letech 1861–1929 v novogotickém stylu. Autory tohoto návrhu byli Josef Mocker a Kamil Hilbert.

Katedrála představuje jeden z nejvýznamnějších symbolů české státnosti. Po staletí zde byli korunováni a pohřbíváni čeští králové a dodnes je sídelním kostelem pražského arcibiskupa. Jsou zde uloženy ostatky nejvýznamnějších českých světců, jejichž přítomnost měla poskytovat nebeskou ochranu panovníkovi i celé zemi. Svůj význam neztratila ani po zániku monarchie v roce 1918 a dodnes se zde koná řada významných státních aktů, jako jsou oficiální připomínky významných výročí, oslavy některých státních svátků či státní pohřby. Z architektonického hlediska katedrála představuje trojlodní bazilikální kostel s příčnou lodí a třemi věžemi. Podobně jako francouzské katedrály je obepínána věncem kaplí a podpírána rozvinutým opěrným systémem, který Petr Parléř a jeho následovníci doplnili mimořádně bohatou kamenickou výzdobou. Jako hlavní vstup do katedrály sloužilo netypicky jižní průčelí příčné lodi, obrácené směrem k městu. Jeho předsíň, zvanou Zlatá brána, zdobí unikátní mozaika z let 1370–1372 - Poslední soud. Velká jižní věž, vysoká 96,6 m, je zakončena ochozem a barokní bání z roku 1770.

Interiér chrámu zdobí množství mimořádně cenných obrazů, soch, oltářů a dalších uměleckých děl, pocházejících z období gotiky až do současnosti. Hlavní loď chóru zaklenul Petr Parléř jako první ve střední Evropě průběžnou síťovou klenbou, u níž se dvojice klenebních žeber navzájem prolínají, a vyvolávají tak dojem nekonečně plynoucí sítě. Stěny chóru obepíná po celé délce vnitřní ochoz (triforium), ve kterém je umístěna galerie bust členů lucemburského rodu a osobností, které se o stavbu katedrály zasloužily. Nad ním se zvenku nachází další, menší ochoz, s bustami Ježíše Krista, Panny Marie a českých zemských patronů. Podoba západní novogotické části katedrály navazuje na Parléřovu předlohu, a tak celý prostor působí jednolitým dojmem.

Ústředním prostorem katedrály je kaple sv. Václava, vysvěcená v roce 1367, která se nachází v jižní části příčné lodi. Její specifická poloha je dána tím, že zaujímá stejné místo jako původní hrob knížete Václava z 10. století. V kapli se také nachází vstup do korunní komory, kde jsou uchovány české korunovační klenoty. Kromě sv. Václava jsou v katedrále uloženy také ostatky českých zemských patronů sv. Víta, sv. Vojtěcha, sv. Zikmunda a sv. Jana Nepomuckého

 

KUTHAN, Jiří - Roit, Jan. Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha: Svatyně českých králů. Praha: NLN, 2011.
BENEŠOVSKÁ, Klára et al. Velké dějiny zemí Koruny České. Tematická řada, Architektura. Praha; Litomyšl Paseka: Praha: Artefaktum, 2009.