Marie Majerová

^*1. 2. 1882  Úvaly – ^†16. 1. 1967 Praha

Marie Majerová (roz. Bartošová, provd. Stivínová, potom Tusarová) si umělecké jméno zvolila podle svého otčíma – poddůstojníka Aloise Majera. Jako malá vystřídala několik škol a míst pobytu, až roku 1897 dokončila německou klášterní školu pro dívky v Horažďovicích. Následující rok se přestěhovala do Prahy, kde pracovala jako písařka a po večerech navštěvovala večerní obchodní školu a kurzy v Dělnické akademii. Tehdy se sblížila s autory okolo Stanislava Kostky Neumanna, byla častou návštěvnicí jeho olšanské vily. V letech 1906 až 1907 studovala v Paříži na Sorbonně, kde se více seznámila s prostředím anarchistických komun. Ve stejné době začala spolupracovat s tiskovinou Právo lidu. Roku 1921 vstoupila do komunistické strany a zapojila se do činnosti redakce Rudého práva. V roce 1929 se s komunistickou stranou dočasně rozešla, stala se redaktorkou časopisu Čin a spisovatelkou z povolání. Překládala z francouzštiny, němčiny a ruštiny, jako scenáristka také spolupracovala s filmem a rozhlasem. 

První autorčiny povídky byly napsány pro dělnické kalendáře a zabývaly se těžkým údělem pracující třídy. Prostor v nich hojně věnovala osudům žen a dětí. V počátečním období tvorby Majerové před první světovou válkou (Panenství /1907/, Plané milování /1911/) stály v popředí jejího zájmu osudy žen, tematizovala především rozpor mezi iluzí a realitou. Klíčovým se tento motiv stal v próze Náměstí republiky (1914). Zde se objevuje mimořádně bohatá ženská linka, autorka rozebírá témata lásky a mateřství v kontextu socialismu a zároveň kritizuje egoistický a dětinský přístup k němu. V dalším období vycházejí její nejznámější romány Přehrada (1932) a Siréna (1935). Přehrada má velmi zajímavou kompozici téměř filmových montážních záběrů na pozadí utopického čtyřiadvacetihodinového průběhu socialistické revoluce v Praze. Na Sirénu navazuje román Havířská balada (1938). Po válce v jejím díle převládá iluzorní, až politicky tendenční představa o nezbytném vítězství socialismu. Majerová se též věnovala rozhlasové a filmové adaptaci pohádek a stala se také průkopnicí realistické povídky z dětského života (Bruno čili dobrodružství německého hocha na české vesnici /1930/, Robinsonka /1940/).

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.