Husitské válečnictví

Na počátku 15. století hráli ve středoevropském válečnictví stále rozhodující úlohu urození jízdní těžkooděnci, jejichž útok téměř vždy rozhodoval o výsledku bitvy. Pěchota nebyla považována za důstojného protivníka a naopak těžkooděnci byli pro hlavní útok automaticky využíváni i v podmínkách, které pro jejich využití nebyly příznivé. A právě s pomocí tradiční těžké jízdy se katoličtí páni z Čech i Svaté říše římské pokoušeli dlouhá léta potlačit husitskou revoluci.

Když husité krátce po začátku revoluce přistoupili k formování vlastních vojsk, na rozdíl od svých katolických protivníků neměli početné a kvalitní rytířské jezdectvo k dispozici. V jejich řadách se naopak nacházelo množství pěších bojovníků městské hotovosti a nemajetných sedláků. Husitští velitelé v čele s táborským hejtmanem Janem Žižkou proto museli kompenzovat převahu protivníka a eliminovat drtivý útok těžké jízdy pomocí inovativní taktiky. Zahrnovala především pečlivé využití terénu a využití tzv. vozové hradby, řady vzájemně propojených vozů (často uzavřených do čtverce), které chránily pěšáky a umožňovaly jim střetnout se s jezdci jako rovný s rovným. Ve výzbroji husitských bojovníků se široce uplatnily palné zbraně (píšťaly, hákovnice, bombardy), jejichž masové využití bylo ve středoevropském prostředí novinkou, k boji zblízka se pak často využívali upravené zemědělské nástroje, např. cepy a sudlice. Jakmile se pěšákům na vozech podařilo jezdecký útok zastavit, vyrazili do protiútoku a neohrabané rytíře relativně snadno přemohli. V boji se také husité vyznačovali pevnější disciplínou a koordinací, než jaké panovaly v tradičním feudálním vojsku.

Nový způsob vedení boje přinesl husitům v letech 1420–1431 řadu drtivých vítězství nad šokovanými rytíři a postupně jej začali napodobovat i katolíci. Po roce 1423 se navíc původně improvizovaná husitská vojska postupně změnila ve stálé profesionální armády (tzv. polní vojska či polní obce), schopné nebývale rychlých přesunů a pečlivé součinnosti mezi pěchotou, jízdou a dělostřelectvem. Jejich zkušení bojovníci často zůstali své profesi věrni i po skončení husitských válek v roce 1434 a v následujících desetiletích se po celé Evropě uplatnili jako vyhledávání žoldnéři. Původně inovativní taktika však postupně zastarala a na přelomu 15. a 16. století byla opuštěna.

DOLEJŠÍ, Josef a KŘÍŽEK, Leonid. Husité: vrchol válečného umění v Čechách 1419-1434. Vyd. 1. Praha: Elka Press, 2009. 361 s. Militaria; sv. 30. ISBN 978-80-87057-08-7.
DRDA, Miloš, ed. a VYBÍRAL, Zdeněk, ed. Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách: VI. mezinárodní husitologické sympozium: Tábor, 12.-14. října 2004. Ústí nad Labem: Albis international, 2007. 918 s. Husitský Tábor, suppl. 3. ISBN 978-80-86971-30-8.
DURDÍK, Jan. Husitské vojenství. 2., upr. a dopl. vyd. Praha: Naše vojsko, 1954. 242, [1] s. Živá minulost; sv. 18.