Téma: České země na konci středověku (10 záznamů)

Konec středověku představoval pro české země období, kdy se musely vypořádat s obtížným dědictvím husitské revoluce. Slavnostní vyhlášení Bazilejských kompaktát 5. června 1436 znamenalo, že se Čechy a Morava nyní oficiálně zeměmi „dvojího lidu“, kde vedle sebe žili katolíci a kališníci (husité), kteří nyní museli najít způsob společného soužití. Zároveň bylo třeba zahájit obnovu hospodářsky devastované země a jejích rozvrácených institucí.

Husitská revoluce zcela změnila poměr sil mezi dominantními vrstvami společnosti. Katolická církev přišla především v Čechách o většinu věřících i majetku a jako samostatný aktér se z domácí politiky téměř vytratila. Svou moci i majetek naopak výrazně rozšířila šlechta, která v dlouhých obdobích bezvládí a nepřítomnosti českých panovníků fakticky řídila chod země a sama sebe viděla jako hlavní garanta české státnosti. Nebývalý vzestup také zaznamenala královská města, jako ohniska revoluce získala významný hospodářský i politický vliv. Postupně se tak během 15. století zformoval v českých zemích systém tzv. stavovské monarchie, kdy stavy (vyšší a nižší šlechta, města) do značné míry omezovaly moc panovníka, který bez jejich souhlasu nemohl učinit žádné významnější rozhodnutí.

Po smrti Zikmunda Lucemburského usedla na český a uherský trůn ve shodě s plány starého panovníka dynastie Habsburků. Předčasná smrt Albrechta II. Habsburského, i jeho syna Ladislava Pohrobka, však zabránily obnovení stabilní královské moci a realizaci Zikmundovy ideje silného středoevropského soustátí. Po neúspěšných pokusech představitelů české a uherské šlechty (Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín) o založení domácích dynastií se na konci 15. století obě země opět spojily pod vládou Vladislava II. z polské dynastie Jagellonců. Předčasná smrt jeho syna Ludvíka v bitvě u Moháče pak umožnila realizaci středoevropského soustátí pod vládou Habsburků a s ní i novou epochu český dějin.

Období dlouhé nestability a bojů příliš nepřály rozvoji kultury, ale po uklidnění poměrů za vlády Vladislava II. Jagellonského zažily české země v poslední čtvrtině 15. století rozkvět pozdní gotiky.

Albrecht II. Habsburský

Český, uherský a římský král v letech 1438–1439, rakouský vévoda v letech 1404–1439. Po Rudolfu I. Habsburském byl druhým představitelem rodu Habsburků na českém trůně.

Husitské válečnictví

Válečnické umění husitů, které přineslo do středověkého vojenství střední Evropy řadu inovativních prvků jako využití vozové hradby, dělostřelectva a nástup stálých profesionálních vojsk.

Jagellonci

Původem litevský panovnický rod, jehož příslušníci vládli v českých zemích v letech 1471–1526.

Jan Rokycana

Husitský kněz, teolog, kazatel a zvolený český arcibiskup (papežem nebyl nikdy uznán), který zásadním způsobem ovlivnil vznik a podobu utrakvistické církve.

Jiří z Poděbrad

Český král v letech 1458–1471. První český panovník, který vzešel z řad domácí šlechty, a jediný husita na českém trůně.

Křížové výpravy a české země

Náboženské války vedené ve středověku pod patronátem katolické církve proti příslušníkům jiných náboženství a heretikům. Mnohých z nich se zúčastnili bojovníci z českých zemí, v 15. století musely ale naopak tažením křižáckých vojsk čelit samotné Čechy.

Ladislav Pohrobek

Český král v letech 1453–1457, uherský král v letech 1444–1457. Byl třetím panovníkem z rodu Habsburků na českém trůně.

Ludvík Jagellonský

Český a uherský král v letech 1516–1526. Byl posledním členem dynastie Jagellonců na českém trůně.

Matyáš Korvín

Uherský král v letech 1458–1490, od roku 1469 také král český. Jeden z nejslavnějších uherských panovníků, který zároveň více než 30 let vládl v českých zemích jako protikrál Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského.

Vladislav Jagellonský

Český král v letech 1471–1516, uherský král v letech 1490–1516. Pocházel z polsko-litevského rodu Jagellonců. Patřil mezi nejslabší panovníky na českém trůně, doba jeho vlády je však v českých zemích spjata s výrazným kulturním rozkvětem.