Jagellonci

Zakladatelem dynastie Jagellonců byl litevský velkokníže Jogaila (polsky Jagiełło), který pod svou nadvládou spojil v roce 1386 Polské království a Litevské velkoknížectví a po křtu usedl na polský trůn jako Vladislav II. Jagellonský. V nově vytvořeném polsko-litevském státě vládli Jagellonci až do vymření rodu v roce 1572 a učinili z něj významnou středoevropskou mocnost. Jejich kandidatura na český trůn byla zvažována již za husitských válek, kdy husité hledali náhradu za sesazeného Zikmunda Lucemburského, k dohodě však tehdy nedošlo. Roku 1469 jim byla česká koruna opět nabídnuta králem Jiřím z Poděbrad, který se předtím vzdal dynastických nároků. Po jeho smrti byl na český trůn skutečně zvolen Vladislav Jagellonský, syn polského krále Kazimíra IV.

Vladislav několik let poté bojoval o český trůn s uherským králem Matyášem Korvínem a olomouckým mírem v roce 1478 musel přistoupit na faktické rozdělení českého státu i královského titulu. Po Matyášově smrti roku v roce 1490 však získal nejen zbylé země Koruny české, ale stal se také králem uherským. Jagellonci tak ovládli velkou část střední Evropy. Tento vzestup byl však zmařen roku 1526, kdy v bitvě u Moháče padl Vladislavův syn Ludvík Jagellonský, aniž po sobě zanechal dědice. Vlády v českých zemích a Uhrách se ujali Habsburkové a moc Jagellonců zůstala omezena na polsko-litevský stát.

ANTONÍN, Robert et al. Encyklopedie českých dějin: osobnosti, fakta a události, které utvářely naši historii. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2008. 520 s. ISBN 978-80-86880-65-5.
BLÁHOVÁ, Marie, FROLÍK, Jan a PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd. 1. Praha: Paseka, 1999-2007. 19 sv. ISBN 80-7185-264-3.