Osvobozené divadlo

1925–1938, Praha

Osvobozené divadlo převzalo svůj název z volného českého překladu knihy sovětského režiséra Alexandra Jakovleviče Tairova. Vzniklo zásluhou režisérů Jindřicha Honzla a Jiřího Frejky. Zpočátku uvádělo lyrické avantgardní hry Vítězslava Nezvala (Depeše na kolečkách /1926/), Adolfa Hoffmeistera (Nevěsta /1927/, Park /1927/), Vladislava Vančury (Učitel a žák /1927/, Nemocná dívka /1928/) i hry světových autorů. Velkou inspirací divadla byla tvorba francouzských dadaistů a surrealistů. Program divadla zformuloval Honzl v knize Roztočené jeviště (1925). Scéna představovala směs hudebního zábavního divadla autorského typu a některých avantgardních postupů. Na experimentálních inscenacích se podílely choreografky Jarmila Kröschlová, Míra Holzbachová a Milča Mayerová a s nimi též režisér Emil František Burian. Po roztržce s Honzlem v březnu roku 1927 Frejka společně s několika dalšími umělci divadlo opustili a založili Divadlo Dada.

V květnu roku 1927 se členy divadla stali Jiří Voskovec a Jan Werich (V+W). Záhy byla do repertoáru začleněna jejich hra Vest pocket revue (premiéra 19. 4. 1927), která se dočkala 208 repríz. V září téhož roku se divadlo zprofesionalizovalo. Ještě dva roky poté tu koexistovaly dvě linie: Honzlovy experimentální inscenace a divácky úspěšné revue V+W. Vedení divadla nakonec převzali v roce 1929 V+W a šéfem orchestru, kterému se v divadle říkalo „jazzová sekce“, byl zvolen Jaroslav Ježek. Významná byla také choreografie Joe Jenčíka a jeho „girls“, tj. šestice dívek, která s ním přišla z kabaretu Lucerna.

Hry V+W se staly díky hudbě Jaroslava Ježka a invenci autorsko-hereckého tandemu trvalou součástí dějin českého divadla. Fungovala i scéna tzv. Malého osvobozeného divadla, kde se V+W snažili nabídnout umělecky náročnější program dětem (Děti kapitána Bublasa /1933/, Alibaba a třicet devět loupežníků /1936/, Tom Sawyer a Frantík Finn /1937/). V+W představovali na konci 30. let symbol národního odporu a vlastenectví a z politických důvodů byli obviněni z hanobení a zesměšňování národních tradic. Na generální zkoušce inscenace Hlava proti Mihuli (10. 11. 1938) byla divadlu oficiálně odňata koncese. V září roku 1946 V+W obnovili činnost pod názvem Divadlo V+W u Nováků.

Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4.
POLÁČEK, Jiří. Tvorba a recepce: studie o meziválečné české literatuře. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 165 s. Spisy pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. ISBN 80-210-3075-5.
VLAŠÍN, Štěpán, ed. Avantgarda známá a neznámá. Sv. 2, Vrchol a krize poetismu 1925-1928. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1972. 781 s., [24] s. obr. příl.