Slavníkovci

Původ Slavníkovců byl dlouho předmětem rozsáhlých diskusí. Starší historiografie je považovala za mocný rod nezávislých knížat, který soupeřil s Přemyslovci o vládu nad Čechami, dnes se předpokládá, že s nimi byli pokrevně spřízněni a jejich autoritu plně uznávali. Nejstarším doloženým členem rodu je kníže Slavník, který z pověření českého panovníka spravoval území ve východních Čechách s centrem v Libici nad Cidlinou. Se svojí manželkou Střezislavou zplodil šest synů, z nichž jsou známi nejstarší Soběslav a především Vojtěch, druhý biskup pražský a později jeden z nejvýznamnějších českých světců. Pod Soběslavovým vedením moc Slavníkovců v 80. letech dále rostla, zároveň budili čím dál větší nevoli Boleslava II. a českých velmožů. K té přispívaly i časté spory s Vojtěchem, jenž se snažil prosadit v Čechách důsledné dodržování křesťanských zásad a nezávislost církve na světské moci.

Napjatá situace vyvrcholila roku 995, kdy čeští velmožové, mezi nimiž měli být i členové rodu Vršovců, přitáhli na svátek sv. Václava (28. 9.) k Libici a po jejím dobytí následujícího dne všechny přítomné Slavníkovce povraždili. Ušetřeny nebyly ani ženy a děti. Mimo hradiště se v té době nacházeli pouze Vojtěch, jeho nevlastní bratr Radim a Soběslav, který se účastnil tažení císaře Oty III. proti polabským Slovanům. Vyvraždění Slavníkovců bylo dříve považováno za jednu z přelomových událostí českých dějin, kterou mělo být dovršeno sjednocení země pod vládou přemyslovské dynastie, ve skutečnosti však není dodnes zcela jasné, proč k němu došlo a kdo jej nařídil. Moderní historiografií je tedy spíše považováno za jednu z epizod provázejících formování českého státu, neboť podobné incidenty se opakovaly i v následujícím století. Mohlo se jednat o snahu Boleslava II. zbavit se nepohodlných konkurentů, avšak badatelé nevylučují ani možnost, že důvodem byla krevní msta Vršovců, případně snaha českých velmožů zmocnit se bohatství Slavníkovců.

Rod celkově zanikl jen několik let po událostech v Libici. Vojtěch zahynul již v roce 997 na misijní výpravě k pohanským Prusům. Doprovázel ho zde i Radim, který se však zachránil a díky přátelství s polským knížetem Boleslavem Chrabrým se roku 1000 stal arcibiskupem v Hnězdně. O jeho dalších osudech však není nic známo. Do polských služeb vstoupil také Soběslav. Doprovázel Boleslava Chrabrého v roce 1003 na jeho tažení do Čech, o rok později však padl nedaleko Pražského hradu, když kryl ústup polského kontingentu před vojskem římského krále Jindřicha II.

BLÁHOVÁ, Marie, FROLÍK, Jan a PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek 1. Praha: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-264-1.
ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí: (1034-1198). 2., opr. a dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. Česká historie; sv. 2. ISBN 978-80-7106-905-8.