Václav I.

*1205 – †23. 9. 1253 Počaply u Berouna

Václav I. byl synem krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Přemyslovým nástupcem byl uznán už v jedenácti letech, v roce 1228 byl pak z rukou mohučského arcibiskupa korunován v katedrále sv. Víta na „mladšího krále“ a na trůn nastoupil o dva roky později. Jeho vláda se vyznačovala pevností a stabilitou, přestože se ani v této době české země nevyhnuly bojům. V letech 1233 a 1236 král dokázal potlačit odboj svého bratrance, moravského markraběte Přemysla. V roce 1241 se Václav ve spojenectví se Slezskem chystal postavit mongolskému vpádu, slezské vojsko však bylo poraženo v bitvě u Lehnice dříve, než Češi stihli dorazit na pomoc. Největší výzvu pro Václava představovala v roce 1249 vzpoura jeho syna Přemysla Otakara II., podporovaného částí české šlechty. Po roce tvrdých bojů nakonec povstání potlačil, s Přemyslem se následně usmířil a svěřil mu vládu na Moravě.

Ve 30. a 40. letech král vedl dlouholeté boje s rakouským vévodou Fridrichem II. Bojovným. Postupně bylo čím dál více zřejmé, že po sobě tento poslední mužský představitel dynastie Babenberků nezanechá mužského dědice (zemřel v roce 1246), ústředním bodem Václavovy zahraniční politiky se proto stala snaha získat rakouské země pro svůj rod. Výsledkem jeho obratné politiky bylo v roce 1251 zvolení Přemysla Otakara II. rakouským vévodou, stvrzeném kralevicovým sňatkem s téměř o třicet let starší Markétou Babenberskou.

Václav intenzivně pokračoval v modernizační politice svého otce, která přiblížila české království vyspělým zemím západní Evropy. Za jeho podpory nadále probíhala kolonizace dosud neosídlených částí země (hlavně etnickými Němci), zakládání královských měst, hradů a klášterů. Část z nich byla stavěna již v novém gotickém slohu. Král také podporoval náboženské aktivity své sestry Anežky (dnes sv. Anežka Česká), která do Čech přivedla řád klarisek a založila pro ně klášter Na Františku. Jako jeden z prvních českých panovníků netrávil velkou část vlády na cestách a skutečně stabilně pobýval na Pražském hradě. To umožnilo dosud nebývalý rozvoj královského dvora, na němž se prosadila vyspělá dvorská a rytířská kultura.

BARTLETT, Robert et al. Přemyslovci: budování českého státu. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. a ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.
VANÍČEK, Vlastimil. Velké dějiny zemí Koruny české, sv. II. 1197-1250. Praha: Paseka, 2000. 582 s., [32] s. obr. příl. ISBN 80-7185-273-2.